Cítila jsem, že něco není v
pořádku, ale on to dlouho nevěděl.
Už po několikáté nadzdvihává můj
těžký ocásek, co se už zase opírá vzadu o desku stolu, místo
aby sám držel ve vzduchu. Opět vzal pumpu, a začal doplňovat
trochu vzduchu do mého velikého těla, než se ocásek neochotně
zvedl ze stolu a začal se opět s jemným zamáváním váhavě
vznášet nad stolem. Měla jsem radost, že se o mě takhle stará,
ale něco bylo špatně, tvářil se zamračeně, jakoby přemýšlel,
stejně jako já, proč shodná kombinace událostí dnes večer
nastala už po několikáté. Jednou mi vysvětloval, že za to může
počasí, ne jen teplota, ale hlavně tlak vzduchu venku, který buď
roste a nebo klesá, způsobuje, že uvnitř mého těla potom vzduch
chybí a nebo naopak přebývá.
Viděla jsem, jak uklízí pumpu, pak
mě opatrně překročil a opět sedl před obrazovku počítače
vedle, teď už zase svobodně vlastní silou držícího, ocásku.
Koukala jsem mu přes rameno, jako vždy i když to možná nevěděl.
Na obrazovce se objevily grafy a budíky, ale z toho jak se cítil
jsem věděla, že něco opravdu není v pořádku.
„Venku tlak klesá, ale v tobě taky
Nessíku,“ řekl nejistým hlasem. Vstal a znovu se vrátil na
místo, odkud mě naposledy nafukoval. Cítila jsem, že znervózněl,
jakoby už tohle znal, jakoby tušil, co to znamená. Nejdřív
zkontroloval jestli není něco s ventilem, ale na nic nepřišel.
Potom se podíval dolů a najednou nám jakoby oběma současně
došlo, kde bude problém. Sehnul se rychle k mojí tlapě u které
zrovna stál a hřbet ruky nastavil proti svárům v místě, kde
tělo tlapy přechází ve světle modré plovací blány zezadu
připomínající směrové lopatky rakety, jak jim vtipně říkal
tenkrát, když jsme se viděli úplně poprvé. Ihned jsem ucítila,
jak se chladný vzduch unikající z mého těla odráží od jeho
ruky a podle toho, jak začal místo důkladněji zkoumat, jsem
věděla, že skutečně našel příčinu toho, co nám oběma už
pár dnů dělalo starosti.
Bylo na něm vidět, že je jako
opařený, ale potom, co odložil baterku, kterou to místo důkladněji prozkoumal,
jemně objal můj hřbet a šeptal směrem ke mně, že to bude
dobré, že to opravíme a budu zas v pořádku. Věřila jsem
mu, teď mi nic jiného nezbývalo. Nevím, jestli se v tu chvíli
cítil hůř on nebo já. Tenkrát ještě v továrně mi říkali,
že tenhle moment vždycky jednou přijde a právě v něm
poznám, jaký můj majitel doopravdy je. Byla jsem smutná a
nejistá. Poznal to. Poznal, že můj úsměv už není takový, jako
byl doteď každý den. „Jako by najednou Nessík byla o deset let
starší“ jsem ho slyšela v duchu říkat.
Byla hodina před půlnocí, když
začal z různých koutů pokoje vyndavat nástroje a lahvičky a
skládat je vedle té chudák mojí zadní tlapy. Nebylo to nic
neobvyklého, viděla jsem ho opravovat už různé hračky, usmívaly
se potom, když byly zase v pořádku, ale stejně jsem se bála moc.
Bylo to na mně vidět mi později říkal. Nikdy to prý ještě
nezažil a o to je to těžší, že jsem první hračka, co na
rozdíl od jiných vnímá tyhle potíže.
Vypustil z mého těla skoro polovinu
vzduchu. Ocásek ležel celou vahou na zemi, moje hlava na předních
tlapách. Pustil se do opravování, příprava trvala nejdéle, ale
když vytrénovanými pohyby nanesl tenkou vrstvičku velmi studícího
lepidla, bylo na něm vidět, jak si oddechl, že to nejhorší máme
za sebou. Dal mi pusu na měkký, sotva tvar držící čumák a
opakoval, že to zvládneme. Při čekání na lepidlo neodešel jako
vždy, ale zůstal tu se mnou. Chvilku větral, z okna koukal na
hvězdnou oblohu, a pak se zase hned vrátil dozadu k tlapě,
připravoval se na dokončení a pořád sledoval hodiny. Lepidlo už
přestávalo být tak studené, když na moji tlapu přiložil
proužek průhledného materiálu se stejnou tenkou vrstvičkou
lepidla a začal ho silou zahlazovat do záhybů poškozeného sváru
mojí tlapy. Nakonec z obou stran přiložil ten zvláštní hrubý
průsvitný papír a přes měkký kapesník přimáčknul nový
materiál kousky dřeva a svěrkou, kterou utáhl tak velkou silou až
byly vrstvy materiálu skoro jako jeden. Vše kolem tlapy uklidil a
když šel kolem, znovu mi dal pusu na čumák a říkal, že to bude
v pořádku, že to teď jen musím vydržet v téhle poloze
polosfouknutá.
Nakonec jsme takhle smutně šli i
spát. Můj ocásek položil do měkkého na malého dráčka, co
přes den zabírá celou jeho postel a na noc se přesune právě pod můj ocas, kde je normálně pro něho dostatek místa. Když zhasnul, přál mi dobrou noc a
sliboval, že mě ráno ještě za tmy nafoukne abych tu, až se
rozední, byla zase tak, jak to má být, abychom se mohli těšit na
další krásný den, kdy můžeme být spolu.
Probudil nás budík, když už se
skoro rozednívalo. Tedy vlastně jeho probudil, my hračky tady
sedíme s očima namalovanýma otevřenýma pořád, ale proč bychom
to také nemohli říkat?
Povolil svěrku, sundal pomocný
materiál a prohlížel vrstvičku nového materiálu, zdálky sotva
viditelnou, co hned začala ochotně kopírovat původní tvar sváru.
Byla jsem nadšená, že se mu to líbí, že jsme to zvládli a
těšila jsem se, že mě zase nafoukne, jak sliboval. Vzal pumpu a
začal doplňovat chybějící stovky litrů vzduchu. Skončil ale
příliš brzy. Znovu jsem byla smutná, těšila jsem se, že mě
náš nový den uvidí v plné síle, ale on pořád opakoval, že to
nejde, že se bojí o to ještě příliš čerstvé opravené místo,
že to musím ještě vydržet, než lepidlo dostane plnou pevnost.
Nafoukl mě jen tak, že jsem sotva udržela hlavu nahoře, ocásek
vzadu smutně visel na rohu stolu a břicho jsem měla
rozplácnuté na zemi. Zadní tlapa byla už ale v pořádku a to
bylo hlavní.
Ráno musel jít pryč ale slíbil mi, že
mě víc nafoukne odpoledne hned, jak se vrátí. Měla jsem vrásky po
celém těle i na čumáku, chtělo se mi plakat a jemu viditelně
také, když mě lehce objímal kolem krku na rozloučenou.
